-1- Yuki
Chlapec stál na kraji útesu a díval se do dálky. Vítr si pohrával s jeho oblečením, mikina i volné džíny, všechno se vzdouvalo ve větru
a nutilo ho popojít pod tlakem ještě víc dopředu. Vypadalo to, že co nevidět se neudrží a spadne.
Roztáhni svá křídla Yuki a skoč! Neboj se! Je to tvá druhá přirozenost! Jsi to ty Yuki, tak skákej. Skoč!!
Chlapec se zděšeně otočil po zelené pláni za sebou, ale nikdo nikde nebyl. Ale ten šeptavý hlas... Nebyl jen v jeho hlavě. Ten hlas stále přímo u něj. Ano, tak to bylo! Tak jak to, že když se otočí, nikdy za ním nikdo nestojí?
Ta slova - ROZTÁHNI KŘÍDLA, SKOČ, SKOČ. Ta slova ho nestále pronásledovala. Dokola a dokola a nedala si pokoj. Bylo jedno jestli leží v trávě, stojí na kraji útesu a představuje si jak padá a nebo jestli je přes týden zavřený v tísnivém prostředí budov a tramavají města. Ozývala se v pravidelných intervalech už dva roky. Ustavičně. Ale on nevěděl co tím ten člověk - bytost - nebo cokoli - myslí.
Nikdy neuměl létat a nikdy neměl křídla. Jediné skoky, které provozoval byly ze skokanského můstku v létě, přímo do chladivé náruče vody. Ale i těm se vyhýbal, protože u pádů dolů ho ten hlas ještě urputněji a naříkavěji prosil. Roztáhni svá křídla.
Chlapec se už téměř vyklonil zoufalstvím a chtěl skočit. Něco ho k tomu stále nabádalo, ale strach obvykle dusil jakoukoli snahu pokusit se vyhovět tomu hlasu.Teď však už doopravdy nevěděl co dál. Neměl by přeci jenom udělat ty dva kroky dolů a čekat co se stane? Vyčnívající vrcholky kamenů hluboko pod ním přece nemohly být tak nebezpečné... Na poslední chvíli si to však rozmyslel a rozběhl se na opačnou stranu směrem k autobusové zastávce. Počkal na poslední autobus, zahloubaný sám do sebe a už nevnímal, že postava, která mu vše našeptávala tiše zmizela s potutelným úsměvem pryč.
_________________________________________________
"Yuki!" zakřičel známý hlas někde ze zdola. Trhaně jsem se vzbudil
a zamžoural do ranního světla. Ospale jsem se protáhl, zazíval a podíval se na budík, který jako obvykle - nezazvonil.
"Kurňa." vyplivl jsem svoji nejpoužívanější nadávku. Ta zatracená věc ukazovala 5:00! To si ze mě někdo dělá pořádnou prču!
"Yuki! Říkala jsem, že chci vyrazit brzo ráno!" zakřičel znova hlas.
Samozřejmě to byla moje (momentálně) nesnesitelně despotická, hormony poblouzněná matka. Ano, má mamka čekala další přírůstek do rodiny - malé škvrně, které se mělo jmenovat Terminátor Zlosyn III. A právě proto se chovala jako bytost, která nemá vůbec žádné závazky ke svému prvorozenému a zatím jediném (!) synovi. Tím pádem byla schopná mě budit kdykoli a za jakýchkoli okolností ať už šlo o raní vstávání a nebo o noční donešení zmrzliny okolo jedné hodiny v noci.
Naštěstí se v našem velmi chaotickém domě nacházel i jiný jedinec mužského pohlaví, který nebyl zmítán těhotenskými výkyvy. Taťka. Člověk naprosto klidný, ale také ten, kterého jsem měl poslední sedm měsíců nejvíc chuť zabít. On se totiž vždycky nenápadně vytratil, kdykoli mamka chytala svoje nevyrovnané záchvaty zlosti nebo přehnané mateřskosti. Není nic horšího než ženská s břichem o velikosti tří fotbalových hřišť, která vás do hlavy tluče pánvičkou a zároveň vás objímá a brečí jak je šťastná.
Co si z toho potom máte vzít?! Já osobně teda leda psychické trauma.
"Yuki, jestli okamžitě nevylezeš z té postele a nebudeš tu do pěti sekund přijdu a vyleju ti na hlavu sklenici s okurkama!" zakřičela už hystericky mamka. Chabé tátovo: "Nao, ale ty máš okurky ráda" moc nepomohlo.
"Už jdu!" zahulákal jsem nazpět a vylezl z postele. Sbohem, má věčná lásko, jestli to tak bude dál, už se nikdy neuvidíme. Prosím, neplakej. Také tě miluju a vím, jak je to těžké se tě vzdát.
"YUKI!!!" ozvalo se dupání po schodech. Ne to co ječelo nebyla mamka. To co ječelo byl vyděšený taťka, který se asi letěl schovat do atomového krytu. Vyletěl jsem z pokoje rychlostí blesku a postavil se před rozzuřenou mamku. Ta v rukou svírala sklenici od okurek, v které ještě plavaly kousky mrkve a cibule.
"Maminko." usmál jsem se na ní nevinně a ona něžně pookřála. Samozřejmě to skončilo tak, že jsem byl k smrti umačkán v objetí a do hlavy mě u toho bouchala sklenice bez okurek.
Naštěstí zhruba o dvě a půl hodiny později mamka dostala rozum a vypustila mě ze svého zajetí. Následně jsme se všichni v klidu nasnídali i s taťkou, kterého jsem pomocí bonbonů musel lákat ze svého úkrytu z pracovny. Jeho pacifistická povaha mu nedovolovala se mamce vystavit přímo.
"Tak jak se těšíš do nové školy, Yu?" usmála se na mě po chvíli ta vraždící bestie, která ovládala tělo mé matky.
"No, upřímně... Nevím. Vlastně se toho docela bojím. Vždyť na té škole jsou jen samí kluci!" zavrčel jsem rozpačitě. Co mám vykládat. Jak vysvětlit rodičům, že jsem gay? A navíc v trochu drastickém duševním rozpoložení, protože mě něco neustále pronásleduje a já se bojím, že to na mě někdo na nové škole pozná?
"Nemusíš se bát, synu. Bude to ok. Uvidíš. Všichni na té škole určitě budou milí a míromilovní. Navíc jsem si četl propozice školy a vypadá velmi zajímavě. Zajímají se v ní o lidi se zvláštními nadáními." usmál se trošku plaše táta a já se na něj jen ironicky zadíval. A to jako vážně?!
"Hm. Hned se mi ulevilo." zavrčel jsem tiše pro sebe. Mezi samýma géniusama budu jedinej pitomec v okolí. Navíc ten, kterému haraší v hlavě a nemůže mít "normální" zájem o holky. Sice vím, že být gay není zas taková katastrofa a vlastně je to v 21. stol. už docela normální, jenže přece jenom jsem byl vychován tradičně a tak se toho trochu obávám a stydím se.
Ještě jsem ani kluka nepolíbil. Neobjal, nechodil s nikým. No a taky jsem pořád... No. Víte co.
To o svých spolužácích rozhodně říct nemůžu a dřív mi to dávalo i pár lidí sežrat. Ne, že bych byl úplná nula a nedokázal se bránit. Spíš takový tichý průměr, který se občas popere...
"Tak jo, pomalu bychom měli vyrazit! Stěhováci nám všecko zařídí, objednával je Rei, nemám o to nějak starost. On na ně dohlédne a my aspoň dojedeme na místo do večera. Možná by sis mohl i prohlédnout školu až přijedeme." zatleská mamka radostně a na chvíli se na mě podívá. Samým nadšením nad stěhováním přikývnu a jdu si pro tašku s věcma, které strýci Reiovi nehodlám přenechávat.
Třeba jako notebook, knížky, mangy, časopisy s nahýma chlapama... A takové ty obyčejné věci v životě sedmnáctiletého kluka.
__________
Cesta nám docela pomalu ubíhala, protože naše stará škodovka už přece jnom nebyla schopná zvládat velké vzdálenosti zrovna dvoustovkou v hodině. Nicméně jsem to pomocí přehrávače a sluchátek přežil.
Venku pršelo jako už několik dní na podzim, po oknech stékaly kapky a já s povzdech vzpomínal na místo, kde jsem prožil svůj dosavadní život. Trochu mě mrzelo, že se musíme ze svého malého domečku na kraji města stěhovat, zároveň jsem se těšil na větší prostory a možná i vlastní koupelnu.
Děsilo mě jen jedno...
Ty hlasy, které mě už dva roky pronásledovaly. Teda jen jeden hlas. Hlas nějakého muže, který tiše šeptal jediná slova. Skoč Yuki, skoč. Ale já se vždycky bál cokoli udělat. Sice ten hlas mluvil o tom, že mám křídla a nemusím se bát jenže něco mě od toho vždy odradilo. Něco co jsem měl v sobě zakódované. Možná instinkt přežití?
Doufal jsem, že to na jiném místě přejde. Ale nějak extrémně jsem tomu nevěřil. Proč mě však děsilo, že to bude ještě horší? Proč jsem měl pocit, že až dojdu na svoji školu stane se něco co jsem nikdy nechtěl udělat?
Co, když se odvážím a skočím někde z útesu?
Umřu?