Když jsme po několika nepříjemně dlouhých hodinách dojeli na místo, byl jsem totálně unavený. Přemýšlení nad všemi různými možnostmi života mě příliš utahalo, než abych dokázal vnímat okolí.
Mamka s taťkou se samozřejmě ihned nadšeně hrnuli k našemu novému domu, ale já se jen zpomaleně loudal za nimi. Až když jsme dorazili až přímo na místo - kousek od nové garáže se muselo projít cestičkou lemovanou pár stromky a živým plotem přímo k obrovskému placu, na kterém stál větší dvoupatrový domek.
Byl nádherný. Vypadal docela staře, ale udržovaně. Celý prostor okolo byl lemovaný vysokým dřevěným plotem, před kterým byl vysazený živý plot, pečlivě zastříhaný v jedné rovině. Kdo se o to všechno proboha musel starat?!
"Yuki? Tak co tomu říkáš?" usmál se na mě pomalu taťka. Asi nevěděl co si o tom myslím, když jsem vyjeveně stál na jednom místě s pusou dokořán. Nemusel se však bát.
"Je to paráda!" zavolal jsem nahlas, aby to slyšela i mamka. Ta totiž byla narvaná u vchodových dveří a přes svoje obrovské břicho se snažila sehnout pro uschovaný klíč pod rohožkou.
Yuki, Yuki.... začal hlas. Někdo mě popadl za rameno a já zděšeně vykřikl. Ještě mě to tolik nevyděsilo jako ten den...
"Říká se, že to byl velmi zvláštní mladý muž s opravdovým talentem. Pocházel z bohatší rodiny a měl vzdělání. Ale pro svoje mimořádné schopnosti byl vyhnancem. Nikde nebyl přijat. A tak založil vlastní vesnici. V ní také školu, na které sám vyučoval." vysvětlil nám táta.
Prošli jsme dvě ulice a dostali se k náměstí. Bylo docela velké, ale pohodové. Projelo kolem pár lidí na kole, děti ječící a stříkající po sobě vodu, normální situace.
Od náměstí jsem ulice přestal počítat. Protože jich bylo prostě hodně.Měl jsem zrovna nervy na pochodu, když jsme se konečně zastavili.
Stáli jsme před obří budovou obehnanou kovovým plotem, ne klasickým s kroužky a ostatým drátem nahoře. Ale tepaným kovovým plotem s branou uprostřed. Aspoň u ní byly detektory kovu. Budova vypadala staře a ne zrovna moc povzbudivě. Žádný hrad a zámek, spíš hodně divné senatorium.
"Um, maminko?" zašeptal jsem tichounce se srdcem v kalhotech. Nechtějí mě tam právě zavřít a odejít chechtajíce se jako nějací maniaci, že ne?!
"To je škola. Vypadá docela přísně, ale neboj je to pohodářské. Mluvila jsem s ředitelem a taťka se tam byl i zajet podívat. Je to tam vážně fajn a ve vnitř neuvěřitelně moderní." snažila se mě ta naivní těhulka uklidnit, ale moc jí to nešlo.
Pánbíčku, oni mě tam opravdu zavřou!
Asi na mě můj děs byl dost znát, protože mě taťka objal kolem ramen a se smíchem zamručel: "Notak, Yuki, nešil. Je to jen škola."
"A proč jsme tu?" nedal jsem se odradit od svého hororového scénáře.
"Protože támhle je ten dům kde můžeme přespat." ukázal taťulda na budovu vedle školy a já zadržel dech.
Naprosto normální rodinný domek, moderní stavba, s předzahrádkou a boudou pro psa. Neuvěřitelně jsem si oddechl a radši se už nepodíval za sebe a na tu hrůzu co mě čekala. To jsem ještě nevěděl, že to nejhorší mě čekalo právě v tom "normálním" domku.
Procházeli jsme vesnicí - městečkem - a já si uvědomil, že až na těch pár děsivých věcí je všecko v pohodě. Líbil se mi nový dům, nové místo. A když už ani tohle není úplný zapadákov a mají tu i normální obchodní centrum, několik hospod, víc domů než pět... Tak jsem byl v pořádku.
"Jo. Je tu jedna rodina, s kterou jsme v kontaktu." usmála se mamuška a já si oddechl. Aspoň nebudu muset hrát nějaké divadlo pro cizí lidi.
"Páni." vyhrkl jsem spokojeně, když jsem zahlédl i obchod s elektronikou.
"Čekals něco horšího, co?" poškrábal se na bradě taťka a já na něj jen nechápavě koukal. Pak jsem jenom smířeně pokýval hlavou a vydal se dál.
"Víte ke komu chcete jít?" zeptal jsem se jen tak, mimochodem.
Od té podivné sochy nádherného muže to do vesnice doopravdy nebylo zas tak daleko. Stačilo jít tak pět-deset minut po asfaltce a objevili jste mile vypadající velkou vesnici. Spíš město.
"Hm. Radši bychom měli najít nějaké ubytování." poznamenal jsem, protože mě to co říkal docela děsilo. Kde se o něm dozvěděl a proč mi to celé přišlo takové DIVNÉ?
"Máš pravdu, pojď drahá." zazubil se taťka, chytl mamku za ruku a táhl ji dál směrem k vesnici.
"Kdo to je?" zašeptal jsem téměř nábožně. Prosím, prosím, ať ještě nějakým zázrakem žije!
"Zakladatel vesnice." usmála se na mě mamka a přišla k soše blíž. Trochu ustraně si ji prohlížela. To jsem nepochopil.
Před námi u obyčejné asfaltky stála socha. NÁDHERNÁ socha. Byla to socha muže (na podstavci byla datována 1820) v dlouhém kabátu, se zamyšleným výrazem a pohledem lehce do boku. Nedíval se na nás, ale to bylo dobře. Asi by to působilo příliš děsivě kdyby ano. Takhle jste si mohli prohlédnout trošku ostrý profil, vlasy sestřižené lehce nad ramena a jemně rozcuchané imaginárním vánkem, trošku nakrčené obočí, skoro neviditelný naznačený ďolíček na bradě a nakonec lehce zvednutá dokonalá ústa. Úsměv hodný Mona Lisy.
"No, jo." zavrčel jsem a povzdechl si. I když mě moc, moc štvou, stejně je mám rád... I to malé co se má brzo narodit.
"Už budeme tam. Vesnice má být kousínek od tohohle." ukázal před sebe taťka a já zadržel dech.
Cupitat s těhotnou ženskou v blátě a po mokré trávě je ta největší kravina co může kluk udělat. Zákonitě totiž ženská musí spadnout a pokud jste aspoň trochu plnohodnotný syn tak ji zase naopak VY musíte chytit...
Vztekle jsem se vyhrabal z bahnitého čehosi uprostřed cesty, kterou jsme se snažili přejít. Mamka na mě omluvně párkrát zamrkala a pohladila si laškovně to těleso kde se nacházel největší problém mého života. Mrně.
_________
"Jo. Půjdu." přikývl jsem rychle a počkal až taťka doběhne pro mamku a všechno pozamykají atd. atd.
Taťka už nasadil znova svůj obvyklý klidný úsměv. Trhaně jsem se rozhlédl po okolí, ale nic jsem necítil. Ani v hlavě se mi už žádné hlasy neozývaly. Podceňovat věci se však nemá...
"Yuki, jsi v pohodě?" zamručel vyjeveně taťka po tom co jsem se po něm ohnal.
"Jo. Jo. Ehm. Promiň. Lekl jsem se. Co je?"
"Volal Rei, dneska už stěhováci nedojedou. Porouchalo se jim auto. S Naou půjdeme obejít pár lidí z okolí jestli bychom u nich nemohli přespat. Půjdeš s námi?"
Po tom co mé úvahy pomalu přestávaly a mé tělo začínalo znova pomalu dýchat se mi v hlavě ozval smích. Tak divný. I když hlas nezněl úplně staře, ten smích byl jak od nějakého starce. Nakřáplý, pobavený a lehce pohrdavý. Smích, který jsem nenáviděl.
Opakoval jsem ta slova ve své hlavě pořád dokolo a bál se je vyřknout nahlas. Stejně jako jsem se kdykoli bál o tomhle s někým mluvit. Děsilo mě pomyšlení, že vyřknutí nahlas něčeho takového by to buď učinilo daleko skutečnějším a nebo daleko bláznivějším. Pravděpodobně bych skončil někde ve blázinci a nikoho už bych nikdy neviděl. Ani jednou, jedinkrát.
Prosím, přestaň. Prosím. Tady ne. Už jsem si našel hezké místo. Chci být v klidu. Přestaň. Já neumím létat. Já nemám křídla. Já nechci skákat. Prosím.
Polekaně jsem s sebou trhl a rozhlédl se po okolí. Nikde samozřejmě ani živáčka. Srdce se mi vyděšeně rozbušilo jako už po sté. Chytl jsem se za hlavu a nešťastně zanaříkal.
Už se nebojíš, Yuki? Na tomhle místě už se nebudeš moct vyhnout tomu co tě čeká. Budeš muset roztáhnout svá křídla. Skočíš, Yuki. Slyšíš?!
Nervózně jsem se sluchátky v uších podupával před garáží, ale nic se nedělo. Velká dodávka měla asi s venkovským terénem stejný problém jako naše škodovka. S povzdechem jsem se opřel o docela suché vrata garáže a čekal.
Pak jsem co nejnenápadněji zmizel a vydal se krátkou cestou zpátky ke garáži. Doufal jsem, že stěhováci od strýce Reie najdou náš nový domov brzo a dokáží povynášet věci do domu dřív než se setmí. Chtěl jsem aspoň něco vybalit než bude úplně pozdě.
"Ježiš marja, fakt jak malý. Do jaké rodiny se to já musel narodit? Za co mě trestáš?" zavrčel jsem do stropu a radši ve snaze vyhnout se nějaké srážce jsem zahuhlal něco ve smyslu jdu nasměrovat stěhováky.
Došel jsem za našima do haly a obdivně se rozhlížel po starodávně vypadajícím (skromném) zařízení. Až se udělá pár úprav... bude to útulný domek. I mamka si to zjevně myslela, protože poblázněná hormony se klouzala po parketách jako malá a nadšeně ječela. Přitom se hladila na břiše a s radostí vrážela do otce jenž se jako zasloužilý ochránce všeho živého vždycky postavil do cesty mezi ní a nějakou nebezpečnou věc. Jako třeba věšák na kabáty, zábradlí od schodů, kliku od dveří. A samozřejmě s láskyplným úsměvem vždy naslouchal žuchnutí svých zad do něčeho co mu muselo utvořit aspoň patnácticentimetrovou modřinu. Ale co by pro svého "miláčka"
- jak se tu ztřeštěnou ženštinu jal nazývat - neudělal, že.
Taťka jí samozřejmě ihned běžel pomoc a tak jsem před domem zůstal stát sám. Nemohl jsem pomalu uvěřit tomu všemu... Něco mi však říkalo, jo, je to dobrý. Tenhle dům a ten prostor okolo, jo - je to tvoje místo. A tak jsem tomu věřil.
Hm :)
(Reg, 6. 7. 2012 11:31)