Vítejte v Klíčovně...Štěstí přeje těm co se nebojí otevřít!

Sedím ve svém pokoji a listuji si v knize o biologii. Za dva dny začínají zkušební a anatomii stále nezvládám... Na uších mám bezdrátová sluchátka nastavená na nejvyšší možnou hlasitost a přesto to nepřehluším. Nejde to. Vztekle se zadívám na dřevěné dveře a snažím se jako Superman propálit díru skrz ně, chodbu a další dveře až ke dvěma neohleduplným stupidním osobám co dělají neuvěřitelný kravál.

Jedna z těch stupidit je moje vlastní sestra (Která samozřejmě musí mít i na výšce pronajatý pokoj ve stejném bytě, jinak by se naši mohli strachem potentit...) a to druhé je její přítel. Velmi krásný přítel. Ale taky velmi idiotský. Krása všechno nezachrání!

"To nemůžete držet ty vaše klapačky, někdo se tu snaží zachránit svět od hrozící invaze kreténů na planetě!" zakřičím tak, že i moje oblíbená metalová skupina ve sluchátkách může závidět frekvenci hlasitosti.
"Jo a kdy maj přijít, chytrolíne?! Až usedneš na trůn a uznáš, že jsi jejich král?!!" zahuláká po chvíli v odpovědi sestra. Z jejího jemného hlasu mi v uších začne zvonit.

"Ne, až ty se rozhodneš mít rodinu a děti!" zasměju se vítězně, protože znám sesterské reakce. Neexistuje šance, že by s jejím mozkem vymyslela nějakou odpověď!

Když ti dva ---- láskyplně zvýší zvuk hudby a všeho možného... vztekle vypnu sluchátka, hodím knihu na postel a přejdu ke skříni. Ne, teď se asi vážně nemá cenu učit.

Převleču se z tepláků a starého proděravěného trička s logem Iron Maiden do černých riflí a nového trička s Iron Maiden, které má velikost zhruba XXXXXL. Prostě tu skupinu a velké trička mám fakt rád.

Jakmile se mi podaří všechny vlasy stáhnout do culíku, popadnu tenisky a vypádím na chodbu. Pak zahlídnu na ségřiných dveřích cedulku NERUŠIT. Zlomyslně se usměju a ještě se vrátím. Vyhrabu ze šuplíku propisku a nakonec odejdu a pokoj zamknu. Důvěřuj, ale zamykej! Zvlášť kdyby se někdo chtěl pomstít na tvých věcech....

Na chodbě se tiše připlížím k cedulce, ale vzhledem k hlasitosti hudby a vzdechů naprosto zbytečně, oba dva kokoti jsou evidentně zaneprázdněni.

Pod cedulku připíšu pouze pár ehm hehm frází a raději z bytu zdrhnu dřív než si mě všimnou. Jakmile seběhnu všechna patra schodů a dostanu se před dům spokojeně se rozesměju. Nemaj štvát napjaté mediky...

______________________________________________

O něco později se procházím ulicemi města a prohlížím si výlohy. Ani nevím jak, skončím u svého oblíbeného nočního klubu. Trochu zčervenám a přistoupím blíž k dlouhé frontě. Bert z ochranky  mě zahlédne a mávne mi, ať jdu za ním. Přejedu očima všechny naštvané pohledy a rychle k němu popojdu.

"Nebyls tu nějak dlouho, co tě zdrželo? Šéf už pomalu kňoural, žes nám umřel někde v kanálech!" zazubí se na mě obr.
"Začínají mi zkouškové a tak se nemůžu moc rozptylovat. Ale v bytě mám furt nasáčkované ty dvě bestie a nic mi nejde. Asi potřebuju trochu uvolnit." vysvětlím mu s klidem.
"Tak upaluj do zadu, Petr stejně dneska nepřišel takže sháníme náhradu. Mikimu to řeknu a zapíšu tě na rozpis." přikývne skoro vážně Bert a na ruku mi přicvakne kovový náramek jako propustku platnou na celou noc. Děkovně ho pohladím po ruce a zmizím v davu lidí, kteří mi najednou ochotně uvolňující cestu.

Obejdu celý klub natřený na tmavě fialovou, která večer splývá skoro s černou, až se dostanu k nenápadným zadním vratům, u kterých kouří několik postav.

Dojdu až k nim než konečně rozeznám známé tváře. Jan, Mates
a Pavel stepují v zimě (Protože v klubu vždycky bývá nejmíň o deset stupňů víc, nepřeháním!) a baví se o dalším čísle a pravidelných zákaznících. Někteří z nich mají fakt divné úchylky. Ale práce je hold práce a dokud prachy se prachy sypou... Naproti nim postává skupinka lidí co mají právě volno a šli se jen tak podívat na čísla někoho jiného, to je tady taky běžné.

Doběhnu k Honzíkovi a ostatním a radostně do nich drcnu.
"Čágo chlapci! Tak jsem tu jako mizící záchrana za Petra... Jak jste na tom vevnitř?" usměju se na všechny.
"Konečně ses tu ukázal, vevnitř je to děsná mela, je narváno jak na svátky a to nemáme ani slevové akce. Začínaj sólovky. Příště buď jako hodnej synek a ozvy se..."zamrlá na mě Pavel a podá mi nedokouřenou cigaretu. Vděčně na něj kývnu a on odběhne ke klubu. Z otevřených dveří se na pár sekund ozve tichá dunivá hudba a až na ulici vyvane vůně potu, umělé mlhy a čirého sexu. Radostně se nadechnu a zase o kousínek uvolním. Konečně ve svém pravém živlu.

"Je fakt, že ses mohl ozvat. Docela jsme měli strach...Úchyláčků je tu přece jenom dost a co kdyby..." zamračí se na mě káravě Mates, zlato moje.
"Promiň, když já teď u zkoušek nemám vůbec čas...Kdo jde po Pavlasovi?" potáhnu z cigarety.
"Vlastně mám jít já, ale nějak se mi nechce. Jsem rozlámanej, makám tu už dva týdny za sebou takže za mě laskavě bereš dnešní směny. Potřebuju se konečně vyspat, ale znáš ta zvířata uvnitř." povzdechne si Honza a unaveně si promne oči.

Jo, znám to dobře. Poslední ročník na střední jsem makal taky několik týdnů v kuse a byl jsem pak totálně mrtvý. Ale oblíbil jsem si obě stránky života.

V jednu chvíli jsem byl vysokoškolák a nenávistný bratr... v druhé jednoduše striptér a prostitut. Gay.
Neměl jsem z toho nějaké špatné pocity bo takové kraviny. Budoucí práce lékaře pro mě znamenala všechno. Naplňovala mě duševně. A "brigádka" mě naplňovala fyzicky. Nechtěl jsem nějakou oslnivou kariéru, kterou by mi mohlo moje malé tajemství zkazit a nevěřil jsem v nesmrtelnou lásku. Kdo v dnešní době může říct, že ho práce naplňuje a má zároveň dostatek peněz a času pro sebe? 

Típnu  cigaretu o vrata a vejdu dovnitř. Podívám se po narvaném klubu a vydechnu. No nic, přemíra práce zabila už jenom hodně lidí. 
Vyjdu po schodech do maskérny/šatny kde mě hned u vchodu uvítá Tony rovnající kostýmy na podél zdí. 

"Ahojky!" usměje se na mě klučina a nezrudne. Bod pro něj. Tony je stydlivka největší, ale kupodivu si hledal práci zrovna v Extázi. Stejně jako všichni skončil i on v maskérně. Všichni pak časem přijdou na plac. K Tonymu mi to, ale moc nesedí. Doufám, že dostane rozum a půjde třeba za bar. I když nevidím na striptýzu nic podřadného nebo špatného, Tony je malej kluk a vždycky bude.

"Ahoj." odpovím mu neutrálně a přejdu k věšáku s šaty. Každý má svoje, které si musel zaplatit.
"Chceš pomoct?"
"Jo, vlastně jo. Co si mám dát na sebe?" povzdechnu si a prohlídnu si část s mými hadry.

"Mmm. Být tebou vezmu si tu černou hedvábnou košili a nějaké, jo tyhle kalhoty. A rozpusť si vlasy." podá mi Tony oblečení a já uznale kývnu.

Vezmu oblečení do ruky a sednu si před stůl se šminkama a deodorantama, depilačníma krémama atd. atd. Miki se stará o pohodlí svých zákazníků. Sám býval zákazník i prostitut...

Když skončím s všeobecnou úpravou a obleču se Tony obdivně zapíská.
"Je to dobrý?" usměju se spíš sám pro sebe.
"Je to bezvadný!" přejede mě pohledem a trošku se odvrátí. Asi nestráví úplně všechno. Podívám se na sebe do zrcadla a musím uznat, že má pravdu.

Černá hedvábná košile, kterou jsem nedbale zapnul ukazuje holý hrudník. Kalhoty z podobného materiálu mi obepnuly naprosto vše, že bylo vidět i vynechané spodní prádlo a nakonec moje vlásky všecko dovršily. Rozprostíraly se mi po hrudi, ramenou i zádech a co mi Tony namaloval tužkou jemně černé linky vypadal jsem tak trochu vražedně. Nemám rád šminky na tváři, ale tužka mi občas důležitě zvýrazní oči.

Zatímco se prohlížím, vběhne do šatny udýchaný Pavel.
"Skončils?" zeptám se jen tak mimochodem a duševně se připravím na vystoupení.
"Rozhodně. Dneska už mám padla." oddechne si Pavlík a vezme si od Tonyho vychlazenou láhev s pitím.
"Tak já letím. Řekni klukům, že se sejdem v půl jedné u baru."
"Jasňačka."

Mávnu oboum na rozloučenou a vyletím na schody. Chlapy se na mě chtějí hned vrhnout a zaslechnu pár vulgárních nabídek, ale Bertova parta se o všechno dobře postará. Nikdo neobtěžuje vystupující dokud si o to sami výslovně neřeknou...

__________________________________

Vejdu na pódium v nedočkavém stavu. Chyběl mi tanec. Chyběla mi ta hudba. Ten pach umělého dýmu smýchaný s drahými doutníky a pachem potu, prožitých orgasmů. Stanul jsem na pódiu a cítil se jako nikdy.

Začal jsem tančit.