Vítejte v Klíčovně...Štěstí přeje těm co se nebojí otevřít!

Kašlu na Bena a jdu rovnou k bráně - tedy zaměstnaneckému vchodu. Dnes se mi nechce s nikým vykecávat, chci jen odbít práci a nějak se uvolnit z toho všeho tlaku.

U vchodu kupodivu nikdo nestojí a tak mi dojde, že asi sjíždějí skupinové vystoupení. Tiše si povzdechnu a otevřu vrata. Umělý dým mě nepřidusí, protože Miki usoudilo, že taková průrva lidí si s diskrétností poradí i bez dýmu. Čím víc lidí, tím menší pravděpodobnost, že si vás někdo všimne jak ochmatáváte souseda v pravo jednou rukou a souseda v levo druhou.

Zamířím do šatny, kde se maluje dalších pět kluků. Jenom dva z nich znám od vidění, další tři jsou asi nově najatí. Mrknu na Tonyho, který lítá od jednoho k druhému ve snaze se nějak uplatnit.
"Ahoj." zamrmlám a přelétnu je všechny pohledem.
"Ahojky, tak ty už taky?" zasměje se Tony trochu nervózně a podá divné kožené pásky jednomu z neznámých.

"No jo, Miki psal. Hele kluci vystupují?" zeptám se ho a přejdu k oblečení, které si chci vzít na sebe.
"Jo, před chvilinkou odešli." ihned pochopí, které kluky myslím. Oddechnu si a rychle se převleču do černých titěrných tang. Nemám je rád, ale jsou nejrychleji na návleknutí. Zdržování s kalhoty, trikem a dalšími věcmi by zapůsobilo opoždění. Nechtělo by se mi jít na plac s někým neznámým. Ne dnes, v takovém stavu. A zase čekat až na jednorázovky by bylo příliš nafrněné, když je dole kalamita.

Prohrábnu si vlasy, podívám se do jednoho ze zrcadel a s úsměvem k Tonymu se vydám pryč. Vlastně si v tu chvíli i nadávám, proč jsem vůbec do Extáze šel. Nadšené myšlenky na klid mě totiž nějak opouštějí. Atmosféra okolo nepředstírá. Žádná klamná tvář, která se na vás usmívá a říká vám: miluju tě, zbožňuju tě, chci se s tebou milovat. Dnes to bylo spíš: jsi docela sexy, chci tě znásilnit. Nervózně se ošiju a doufám, že moje dojmy selhávají.

Procházím k placu a chlapi okolo na mě šahají a pokřikují. Ochranka se ani nestihne dostat na místo včas, aby mě nějak odsunula stranou. Masa lidí jim znemožňuje se ke mě prodrat a udělat mi doprovod. A tak lítám z jedné náruče do druhé, v naprosté trpkosti a zhnusení. Některé obličeje se mi vrývají do paměti a mě je jasné, že se mi o nich v noci budou zdát otřesné sny. Jediné mé štěstí je, že stále většina lidí je zaměstnaná sledováním show a směr předávání z náruče do náruče směřuje aspoň trochu k pódiu. Úchyláci jsou vždycky ve předu.

"Co si dneska trošku užít, hřebečku?" tře mě po zadku archivní typ dědka, když už mám záchranu téměř u ruky. Nenápadný, uspořádaný, brýle a usměvavý výraz. Smrdící až na půdu.
"Ne." zavrčím na něj výhružně a pokusím se aspoň o nepřesvědčivý úsměv. Nechce se mi pouštět do bitky a dát najevo kdo je tu pán a mladší síla není od věci.
"Myslím, že na pódiu si v tuhle chvíli vystačí sami. Ty teď budeš k dispozici pro ostatní, ne? Mám naditou kapsu, když nebudeš vyvádět." usměje se znova chlápek a vjede rukou pod přední stranu tang.
"Pusť mě." odstrčím jeho ruku a rychle se vyškrábu na pódiu a zdrhnu z dosahu. Vrazím do Pavla, který se právě usilovně líbá s Honzíkem. Omluvně na ně mrknu a raději ho začnu líbat na nahá záda, abych se nemusel obrátit a utíkat pryč.

Všechno ve mě v tu chvíli vře. Jsem naštvaný i vyděšený a hlavně řvu nad tou nespravedlností. Jediná dobrá věc v mém životě byla Extáze a ta mě právě začíná nejvíc ničit. První zkaženost byl Daniel. Druhá ten nynější chlap co se na mě dívá dost divně a vražedně. Super, to abych přespal raději v zadu u Mika. Sice mladá síla... Ale proti střelným zbraním houby platná.

Po pěti minutách kdy hýčkám Pavlova záda a poslouchám neslyšené mručení určené jen nám na pódiu už chci odejít. Ani vzrušit se nedokážu, natož uklidnit. Nějak nechápu proč tolik vyvádím, ale ta nervozita a neklid jsou přímo ve mě. Hluboko kdesi - kde ani h*vno nevidí.

"Ukonči to." pošeptám prosebně směrem k Pavlovi a doufám, že mě vyslyší.
"Děje se něco?" přejde ke mě Honza a začne mě líbat za ucho, esteticky to vypadá dobře a líp pak člověk slyší. Takhle si na pódiu potajnu soukromě povídat je naprosto běžné.

"Potřebuju pryč. Vážně už to tu nevydržím. Neměl jsem sem chodit, omlouvám se." otřesu se maličko a na zádech mi bůh ví proč naskočí husina. Projedu očima davem a strnu ještě víc. Vidím ho. Toho, který mě naprosto uhranul a zničil můj hrad z cukrových kostek. Nemůžu z něj spustit pohled a mé tělo na něj podvědomně reaguje stejně jako kdykoliv s Mikim. Dopadlo by to s ním stejně, kdybychom měli šanci? Nebo bychom měli "dokonalý" vztah? Skloním hlavu, opřu si ji o Honzíkovo rameno, jehož řeči jsem vůbec neposlouchal a nechám si vlasy přepadnout do tváře. Znaveně vydechnu.

"Neboj, už tak dvě tři minutky a Pavlík bude hotový. Pak utečeme z pódia a ty nám hezky povyprávíš co se stalo, jo?" obejme mě kolem pasu Honzík a já se k němu přitulím. Ne nijak eroticky, prostě jen z chuti být obejmutý. V bezpečí. V klidu. S něhou.

Zavřu oči a jemně se pohupuju do rytmu valčíku. Honzík mi ho tiše brouká do ucha a já doufám, že vydržím ještě tu minutu, abych se nezhroutil. Je to jako prodlužování popravy.

___________________

"Jirko..." škubne se mnou někdo a já vzhlédnu. Překvapeně zamrkám, když se rozhlédnu po maskérně. Sedím na pohovce, přes sebe přehozený župan a pode mnou sedí Miki. Kluci na mě zírají v těch svých oblecích.
"E-heh?" podívám se na Honzu a ten se jen pousměje. To vypadám tak zle, bo co?! Jen jsem maličko nedával pozor...
"Kluciii, myslím, že pánové čekají." objeví se z davu Tony a některé kluky vyhodí za dveře. Sám na mě mrkne a zmizí.

"Matěji, dones čaj a slivovici. Řekni Olimu ať vezmu tu z mých vlastních zásob." otočí se Miki na Matese a ten hned vyrazí ze dveří. Všichni ostatní se rozpačitě podívají a pomalu utečou pryč.
"Tak povídej, trumpeto." chytne mě za ruce Miki a přitáhne se blíž. 
"Když já ani nevím co, Miki. Jsem neuvěřitelně zmatený. Už strašně dlouho se hýbu jen okolo školy a těch dvou v bytě. Nemůžu se ani nadechnout aniž bych neslyšel hekání, sténání, smích, křik. Neustále se jenom  s někým hádám a mám takový vztek. Strach. Já nevím, Miki. Já nevím." šeptám.

"A-ha. Takže jednoduše jsi přepracovaný a nemáš kde si odpočinout. To je jednoduché. Proč prostě nejdeš dolů do pokojů si lehnout? Nebo můžeš jít ke mě, tam je úplné ticho." pohladí mě schovívavě po ruce Miki.

"Zkoušel jsem se vyspat u kamarádů. Ale když já můžu myslet jen na to co právě dělají, chápeš? Nemůžu se jich zbavit. Jsou jako rakovina. Pomalu bují tělem až vyprsknou a zabijou každou moji živou buňku!" zavrčím a opřu se o opěradlo pohovky. Víčka se mi samovolně zavírají. Miki chce něco říct, když dovnitř vejde Mates a položí k nám tác s kouřícími šálky čaje a lahví trnkové slivovice s frťany. Pak bezeslova znova odejde, jen při zavírání dveří trochu soucitně mrkne.

"Napij se." přisune ke mě Miki hrnek a hned do něj nalije dva panáky slivovice. Trochu se ušklíbnu nad nahořklou chutí, ale jakmile mi horká tekutina sklouzne krkem blaženě si povzdechnu. Kdyby takové bylo všechno...
"Víš, nechci bejt nějakej....no ty víš. Ale... hele není to prostě kvůli tomu, že ses do toho kavalíra tvé ségry zamiloval? S náma to bylo stejný, ne? Všechno šíleně prožíváš a teď toho bylo tolik a pokud s tím moc nesouhlasíš, je to jasný, ne? Líbí se ti?" zasekne se párkrát Miki, ale pak na mě upře své neúprosné oči. Těm se nemůže vyhnout ani americký prezident.

"Já nevím." povzdechnu a upiju znova čaje. Největší napětí se pomalu rozpouští. Nemizí úplně, jenom už nepřekrývá povrch.
"Takže jo. Asi bys s tím měl něco dělat. Buď obětovat ho, sestru a nebo sebe. Přiznat svou orientaci. Přestěhovat se."
"Zabít je."
"Taky možnost, ale já za tebe kauci platit nebudu."

Mrknu na svého společníka trochu vražedně, ale pak se jemně zasměju. Díky povídání, čaji a hlavně slivovici mi zajít do Extáze nepřijde za chvíli už jako takový hrozný nápad. Ne nejlepší, ale ani ne nejhrůzostrašnější.

"Oddechni si tu a já půjdu obstarávat věci. Kdybys mě potřeboval zavolej, za hoďku pro tebe přijdu a odvezu tě k sobě domů, jo? Můžeš si tam promyslet co budeš chtít dělat." pohladí mě po vlasech Mikeš a zmizí v nenávratnu. Tiše pro sebe povzdechnu a natáhnu se na pohovku. Chce se mi už jen spát.

_____________________________________________

Probudí mě špatný pocit. Pocit něčeho hnusného, smradlavého. A ostrého.
"Teď už si moc netroufneš, co?" ozve se ten hlas. A mnou projede první záchvěv strachu. Ihned se mi spojí pach i hlas v obličej a postavu. Člověka. -  Útočníka.

"Co to děláte?" zasýpám, když mi po krku projede nůž a tělem mi projede bolest. Naštěstí zatím ještě nijak hluboká rána na krku začne ihned silně krvácet.
"Co myslíš?" usměje se hnusák a přejede rukou po mém těle. Jemně se otřesu a nůž se mi zaryje o něco hloub do rýhy. Dokonale chápu, že jsem v háji.
"Přestaňte. Tohle nemá smysl." zasypám a zadržím dech, když se nůž už nebezpečně po milimetrech propracovává k tepně. Na hrudníku cítím svoji vlastní teplou a lepkavou krev, srdce mi buší a bolest mě maličko omračuje. Když vás píchnou jehlou do paty a do zápěstí, vždycky je to setsakramenský rozdíl.

"Nemá smysl? Vážně? Já bych řekl, že má. Ponížils mě. To nebylo moc hezké. Proč bych měl být schovívavý já, když ty nejsi ani dostatečně ochotný bavit lidi? Děvka. Laciná obyčejná děvka a myslí si, že má na víc než na mě." otře se mi o tvář obličejem muž. Z jeho dechu cítím alkohol. Z tlaku na krk vím, že větší nádech (třeba na křik) a bude po mě. Jednou nám na pitevnu dovezli chlapa z rvačky, měl podříznuté hrdlo, tlačili mu na krk nožem a on zaječel. Násilník ani nemusel švihnout rukou. Prostě jedno slovo a bylo to.

"Tak to není... Jen mám těžké období. Škola. Přítel." snažím se být co nejúpřímnější a archiváře uklidnit. 
"Vážně? Ty děláš děvku a k tomu máš přítele a školu? Jo, tak to tě vážně převyšuje nade mě!" plivne na mě chlap. 
"To ne. Jen - dnes nemám dobrý den. Byl jsem rozmrzelý. To je vše. Omlouvám se, dobře? Klidně si můžeme vyjít. Nebo cokoli budete chtít, ale dnes jsem prostě vyšťavený. Chápete, ne? Taky děláte určitě dlouho a jste už unavený. Já jsem taky unavená děvka." prosím chlapa a snažím se pousmát. Nahodím nacvičený výraz - chci tě a doufám, že to zabere.

Chlap se na mě chvíli dívá a pak se krátce, ostře zasměje:
"Dobrej pokus, ale já nejsem takový hlupák jak vypadám!"

Když se muž začne usmívat, ozve se zaklepání. Nevím jestli se ještě víc stresovat nebo si konečně oddychnout. Záchrana nebo rychlejší smrt?
"Haloo, Jirko? Jsi tam?" ozve se hlas, který bych v tu chvíli nechtěl slyšet nikdy. Naprosto nikdy bych ho nechtěl znova slyšet. Ale byl jsem k tomu donucován stále dokola a dokola. Mohlo mě taky napadnout, že když jsem Daniela spatřil pod pódiem, zkusí si mě najít. Mé úmyslné vyhýbání konverzaci a jakkémukoli kontaktu kromě nadávek se mi dařilo částečně také z toho důvodu, že jsem se vyhýbal i Extázi.

Muž se na mě varovně podívá a odloží mi nůž z krku a místo toho mi ho přitiskne k pravé líci.
"Jirko?" ťuknou ty známé prsty do dveří ještě párkrát v rytmickém taktu. Mlčím. Nejen z toho, že by mě mohl ještě víc než doteď zranit archivář, ale i ze své vlastní zapřenosti. Nebudu na toho zmetka mluvit! Nebudu! Nebudu! Prosím... otevři ty dveře a já ti řeknu ta nejněžnější slova v životě.

"Hele... Já vím, že po tomhle už nemůžeš spát. Vzbudíš se při každém šustnutí. Je mi jasné, že se ti se mnou nechce mluvit. Ale poslouchej mě, prosím. Jenom chvíli. Vím, že je to těžké. Pro mě je to taky těžké, chápeš?
Moje rodina by to v životě nepřijala a je to prostě rodina. A tvoje sestra... Nemiluju ji, jak už jsem ti říkal, než jsme se ... no ty víš... ale ani ji nechci zranit. Ty bys snad chtěl? Hele není to nejlepší ženská na planetě. To zas ne. Jenže je to fajn holka. A tohle by si ode mě ani od tebe nezasloužila.
Zároveň - žít s tebou v jednom bytě je po té noci tak neuvěřitelně složité. Líbil ses mi už předtím, ten tanec byl jako uhranutí a ta noc to dovrcholila. Prostě to dál nešlo, nemohl jsem. A bylo to skvělé. Jsi výbušný, sarkastický, ironický a nanejvýš protivný, zábavný a chytrý. Krásný. Milý, hodný, něžný. Vášnivý. To milování, nebyl to jen sex s někým cizím. Byls to ty. Jirka. Jirka, bratr mojí holky. Jirka, s kterým bydlím. Jirka, kterého miluju. Ježiš marja, prostě jsem to totálně zvoral. Copak to s tebou není stejné?
Jsi stejný jako já. Udělali jsme stejné chyby. Já jednoduše nevím jak se chovat. Ale nevyhýbej se mi už, prosím. Vejdu, jo?" huláká přes dveře Daniel. Místy se mu zadrhává hlas a mě také. Blikám očima ze dveří na muže s nožem a nevím co vnímat první.

"Jirko?" otevře dveře Daniel a se sklopenou hlavou zašeptá mé jméno. Ihned mi mysl ukáže vzpomínky z naší jediné noci. Mé tělo kňourá bolestí, touhou, má mysl je v chaosu a mé srdce neví jestli ječet nebo děkovat dřív.

"Sakra." pomalu zakleje jakmile vzhlédne.
"Umíš si vybrat čas." přitakám, aniž bych pohnul hlavou.
"Pomoc!" zařve z plných plic a já ztuhnu. Zbraň z mého líce se podívá zpátky na můj krk. Hezká vycházka krve a bolesti.