Vítejte v Klíčovně...Štěstí přeje těm co se nebojí otevřít!

DANIEL

"Pomoc!" zařvu jakmile spatřím celé dění. Nemůžu tomu uvěřit. Tak já si vylévám své bolavé srdce a on mi ho mezi tím někdo vraždí! To je... to je... prostě blbý vtip.

"Nepřibližuj se. Nejsi o moc lepší než já. Víš, že mě odmítl? Jenom kvůli takovému šupákovi jako jsi ty, mohl toho dostat tolik a místo toho si vybere nějakého ňoumu co mu navíc chrápe se setrou. No není to roztomilý dortík?" zavrčí na mě naprosto neznámý chlap s nožem u Jirkova krku. Snažím se co nejvíc uklidnit a zkusit jednu z těch přednášek psychologie, ale najednou to nejde. Celá má bytost se prostě najednou třese strachy. Obávám se, že mě nikdo neslyšel, protože dole je narváno příliš mnoho lidí.

Už se začínám uvnitř bortit, když do mě žduchne několik lidí a já propadnu dopředu pokoje a kousek před útočníka.
"Co se to tady..." ozve se podivně známý hlas a já v něm potkám chlápka, u kterého jsem objednával pokoj na noc s Jirkou.

"Pane okamžitě položte ten nůž. Ohrožujete mého zaměstnance, mám právo na vás zavolat ochranku i policii. Nedělejte hlouposti, i kdyby jste ho zabil, stejně byste skončil ve velmi špatné situaci. Předejte mi ten nůž, propusťte mého zaměstnance a pak si můžeme promluvit nebo můžete v tichosti odejít. Náš klub nepotřebuje další rozruch." mluví klidně chlápek a já se jen civím. Z něho na útočníka a zase zpátky a v neposlední řadě na Jirku. Ten se mým očím, ale vyhýbá pohledem. Vidím jak se naptrně klepe a jak mu tím nůž na krku tvoří čím dál tím větší ránu. Všechna ta krev na jeho těle působí, že mám chuť toho chlápka umlátit k smrti a zároveň se bojím cokoli udělat. Co když se špatně pohnu a nůž sjede k tepně?

"Nedělejte ze mě hlupáky. Dokud ho budu mít hezky pod rukou nic se mi nestane. Pak zavoláte policii a do blázince..."

"Ujišťuji vás pane, že se nic takového nestane bez toho aniž byste o to sám požádal. Pokud však neuposlechnete a nepustíte mého zaměstnance aniž byste mu nějak dále ublížil budu nucen požádat o vaše zneškodnění."

Chlápek mluví a mluví a já uslyším drobné cvakání a otočím se za sebe. Okolo je asi pětice mužů a dva z nich míří na útočníka připravenými zbraněmi. Na nášivkách na oděvu se píše: OCHRANKA.

Chlap se zadívá do hlavní pistolí. Ruka s nožem se mu na chvilinku napne, ale pak povolí prsty, nůž s rachotem spadne na podlahu. Jirka se rychle vysmekne a přisune se k nám. Ani se příliš nezamýšlím nad objetím. Prostě to udělám. Jirka sebou chvíli cuká jak se snaží bránit, za chvíli jde slišet jen tiché vydechnutí a skoro němý pláč. Pevněji ho sevřu a modlím se ať na mě ještě nevykrvácí. Dva šoky za den kvůli jednomu klukovi je i na mě moc.

____________________________________

"No, tak! Vyřešili jsme to. Odstěhoval jsem se, tvoje sestra mě ani moc nezbila a vaši se s tím pomalu smiřují. Choď se mnou... Dokonce i Mikešovi a Benovi se líbím! Jirko..." tiše prosím toho malého podlého fracka zatímco on se zuřivě učí nějakou podřadnou vědu jako je biologie. Nenávidím ho!

"Ne!" zavrčí ten protiva v odpověď. Zase. Vztekle se nahnu a vášnivě ho políbím. Překvapeně se snaží vyskočit z postele jenže v tom mu zabrání váha mého těla přitisknutého na jeho.

"Tak co?" odtáhnu se od něj zrovna ve chvíli kdy mě do stehna začne tlačit boule z jeho kalhot.
"N-n, bože tak jo! Dokončíš to už konečně!" zaječí na mě přes celý byt a jeho sestra na nás s úpěním vyletí.

"To nemůžete konečně být potichu?! Kdo tohle má poslouchat! Spratci mizerní!" zavřískne na nás. Všichni tři na sebe pohlédneme a pak se rozesmějeme.

Doba tichosti kdy všichni museli ustát můj oznam, že Jirku miluju konečně přešla. Z bytu jsem se musel odstěhovat, protože mi to k Jirkově ségře prostě nepřišlo fér, mít nás pořád na očích a navíc by mi to bylo trapné. Jenže Jirka se stejně zdráhal mě přijmout. Občas mi podlehl ve chvílích kdy jsem ho příliš očividně dráždil na veřejnosti nebo líbal v tichosti doma, ale i tak nepřiznal, že mě má rád. Že to věčné peskování je vlastně z lásky... 

Takže místo teplého područí přítelkyně jsem si našel přítele, který se ke mě ve většině případů nezná. A přišel jsem o místo na bydlení.

A tak se jen o pár dní po útoku na Jirku objevil na všech volných místech ve městě  lístek:

Byt či zabít?
Při nadstavu prvně zmiňovaného volejte xxx xxx xxx.

KONEC

PS:
Omlouvám se všem za tak pozdní vydání. Byla jsem nemocná. Velmi, velmi, velmi, velmi do nekonečna se omlouvám. A taky děkuju za čtení.
Shin

PPS:
Doufám, že se vám konec líbil. Povídka jako taková určitě nepatří mezi má dobrá díla, protože je zvláštní a spíš oddechová. Ale asi se pustím do dalších takových a budu přidávat nějakou dobu spíš jednorázovky.

Neslibuju už datumy, vidíte jak se mi daří vše prodloužit a zvorat....

Kdyby to někoho netrklo... (jak se stává mě)
opět Shin